Naše začátky

Kdyby existovalo ministerstvo nových začátků, svěřili by mi ho. Jsem totiž v tomto oboru špička. Jasné vize, vysoké cíle a tah na bránu! Definuji cíl, rozjedu se a šup: už se houpám v síti vlastních nesmyslných představ. 

Moje osobní cíle nejsou nijak nízké. Kromě jiného bych ráda byla o hlavu vyšší, hubená a lehkovážná blondýna. Zatímco tenhle cíl je legrační už na první pohled, ostatní až po čase. Moje rozhodnutí pravidelně jíst je srandovní už po třech týdnech. Pro legraci jsem i recepčním jazykových škol v okolí. Zajdu tam, proberu s nimi studijní plány, metody výuky, vezmu si přihlášku a pak mě rok neuvidí. Po roce se zastydím, obejdu školy, proberu studijní plány, metody výuky... a tak pořád dokola.

Jedno z mála dobrých rozhodnutí, které jsem dotáhla do konce, bylo zůstat u týmu cheerleaders i bez pravidelných vystupování - vzhledem k mému věku celkem pochopitelné. Život se mi odměnil. Poslal mi tak do cesty holky, kterým je kolem dvaceti a opravdu stojí na začátku. Co dělají jinak než my, zkušené harcovnice nových začátků?

Oblékají se. Každý den si vezmou na sebe něco, co je hezké. Něco, co je vtipné. Jako třeba pruhované tenisky, sako a tričko s nápisem. Nestřídají jedny džíny a tři trička z ,háemka'. Nestřídají dvoje černé kalhoty a dva šedé roláky jako NĚKDO. Jako třeba já. Nebo možná vy.

Nestěžují si. Nevyprávějí, že se zhroutí, protože mají tenhle týden dva zápočty, jednu zkoušku, nemohou sehnat žádný půl úvazek a na koleji už zase zvedli nájem. Soutěže o Nejunavenější, Nejzhroucenější, Nejchudší ženu České republiky naštěstí neznají. Což ovšem neznamená, že by si občas neposteskly nejlepší kámošce.

Vypínají si mobil. A taky ho často nezvedají. Vypínají ho, když jdou s kamarády do hospody, když se učí, když jí, když spí. Vlastně je to přesně obráceně, ony ho účelově nevypínají, ony ho zapínají. Zapínají si telefon jen tehdy, když mají potřebu s někým komunikovat nebo chtějí být k zastižení. Jinak ne.

Chtějí mít děti. Až se jim bude chtít. Možná za rok, možná za deset. Dítě pro ně není ani překážka, ani úkol. Nemyslí si, že by měly něco kvůli něčemu odkládat ani s něčím pospíchat.  Život je dlouhý tak akorát. Vejde se do něj všechno - děti i škola.

Milují dobré jídlo. Spousta z nich vaří. Rády, dobře a jsou na to pyšné. Ve dvaceti umí věci, na které jejich mámy zírají s otevřenou pusou. Skvělá večeře pro skupinku lidí? Jasně, to rozhodně zkusí! Pochopitelně rády jí. Vybírají si skvělé potraviny, čerstvou zeleninu a ovoce, vyznají se v mořských rybách. Neucpávají se rohlíky, knedlíky ani ničím jiným. Takže pak nemusí bojovat s jejich následky.

Mají přátele. Systematicky si rozšiřují jejich okruh, protože dobře vědí, že to je jediná účinná sociální síť. Moderní společnost je příliš velká divočina na to, aby se člověk omezoval jen na práci (školu) a rodinu (studentskou lásku). A tak jsou mezi jejich známými budoucí bankéři, právníci, realitní agenti, učitelé, lékaři, automechanici. 

Jsou sexy. Znamená to pro ně ale něco trochu jiného než pro nás. Moc si nelámou hlavu s tím, jestli jsou přitažlivé pro druhé pohlaví. Chovají se a oblékají tak, jak je jim příjemné. Nesnaží se účelově zahalovat ani odhalovat, ráno si na svůj obličej nemalují úplně cizí obličej, nekroutí se. To je hodně přitažlivé, hlavně pro druhé pohlaví. Je to sexy.

Kdyby se ode mě holky naučili pětinu toho, co já od nich, myslím, že můžu být spokojená. Otázkou samozřejmě zůstává, jak dokážeme naše nové teoretické poznatky převést do praxe. Já se budu každopádně snažit.

Archiv advertorial, 2009